MALÉ KAPITOLY
Z VELKÉ HISTORIE ŠACHU
IX. KAPITOLA
Díky za to, dušičko má, že se učíš hrát šachy. To je věc naprosto potřebná v každé dobře zorganizované rodině…
(A. S. PUŠKIN v dopise své ženě)
Se šachem v Rusku jsme se rozloučili hned v prvé kapitole naší malé historie. Po celá staletí se jím vlastně nebylo třeba zabývat. Rusko, pro tehdejší „civilizovanou“ Evropu bylo něco jako „černá díra“, do níž kdo vstoupí, už se z ní nevrátí. Hic sunt leones, říkali o Rusku středověcí i novodobí učenci, až do doby, kdy Petr Veliký začal otevírat okna do Evropy. Ale ani pak to nebylo se znalostmi Ruska v Evropě nic moc.
To ovšem nijak neznamená, že by šach v této obrovské říši neexistoval. Naopak! Blízkost Orientu a časté styky s ním znamenaly, že se šachová hra rozvíjela a postupně pronikala i do zapadlejších oblastí. Šachy v Rusku hrál kdekdo, mužik, bojar i car. Je znám případ cara Ivana IV. zvaného Hrozný (současník „našeho“ Rudolfa II.), proslulého svou krutostí (odtud ta přezdívka). Šach miloval a dokonce í prý nad šachovnicí zemřel. Šach se stal takřka národní hrou.
Z plejády slavných ruských spisovatelů patřili mezi milovníky šachové hry např. Lermontov, Turgeněv, Černyševskij í oba Tolští. Ten slavnější – Lev Tolstoj byl v mládí náruživým karbaníkem a hrál o velké peníze. Teprve po svatbě karbanu zanechal a nechal se okouzlit šachovou hrou. Miloval prý ostrou hru s fantazií a temperamentem, prováděl složité kombinace a často prý porážel soupeře originálně vymyšleným matem. Sám napsal: „Mám rád šachy, protože jsou dobrým odpočinkem. Nutí, pravda, hlavu k práci, ale nějakým zvláštním, originálním způsobem. (…) Šachy jsou krásnou zábavou, odpočíváme po pracovní námaze a zapomínáme na své těžkosti…“
Rovněž největší ruský básník Puškin šachy miloval, hrál je prý dokonce v předvečer svého souboje. Když v salonu uviděl svého budoucího duelanta ďAnthese pravil prý: „Tenhle důstojník mi hrozí matem, proto ho tedy zabiji“. Jak to dopadlo, víme…
19. století zrodilo Rusku tři mistry, před nimiž se skláněla celá Evropa. Nejstarším z nich byl Alexander Dmitrijevič Petrov (1794-1867). Nebylo mu ještě 15 let a v rodném Petrohradě už neměl soupeře. Jeho talent byl tak úžasný, že dostal přezdívku „ruský Phílidor“. Ve 20. letech 19. století už neměl soupeře v celém Rusku…
Petrov vynikal ve strategii, v mistrovském vedení koncovek a v dokonalém kombinačním přehledu. Roku 1824 vydal ve Varšavě svou základní učebnici šachu s názvem: „Šachová hra, v systematickém pořádku vedená, s uvedením Philidorových partií a poznámkami k nim“. V ní Petrov přinesl mnoho nových myšlenek o aktivní obraně, o roli prvního tahu, o konkrétním postupu jak hodnotit postavení apod. Byla to jedna z nejlepších šachových učebnic, vydaných v Rusku v 19. století. Pro zajímavost: v pozůstalosti Puškina se našly dva exempláře této knihy. Skvělá Petrovova kombinace s Hoffmanem z Varšavy je známá mj. i z Malé encyklopedie šachu (1989). Podívejme se proto na jeho jinou kombinací i když, pravda, trochu ulehčenou slabou hrou soupeře. Za tu ale, jak známo, vítěz nemůže.
Petrov – Šimanský (Varšava 1847)
Diagram po 10. …Dxd4? (mít krále uprostřed šachovnice a vzít si takového pěšce, to už není jen drzost)
Partie k přehrání:
Jinak Petrovovou parketou byl hlavně korespondenční šach. Z Ruska bylo přece jenom leckams daleko. Nebylo proto divu, že když v roce 1839 od něj obdrželi šachisté jednoho pařížského klubu zápis pozice s udáním, že bílý na tahu dá mat 14. tahem, měli za to, že je to závěr některé jeho korespondenční partie.
Petrovův dopis ovšem hovořil jinak…
Pozice: Kh2, Dh1, Je2, Jf1, Sg6, pc2, c5, d4; (8) Kb1, Vf4, Vf6, Ja5, Jd8, Se3, pa4, b2, c4, c7, e6, g4, g7, f2; (14) byla úloha s názvem Útěk Napoleona z Moskvy do Paříže.
Petrov v ní symbolicky zobrazil útěk francouzského císaře ze svého válečného dobrodružství v Rusku v roce 1812. Napoleon je černý král, bílí jezdci pak ruští kozáci. Pole a1 je Moskva, pole h8 je Paříž. Diagonála hl – a8 je řeka Berezina. Tato úloha se neřeší, jen se ukazuje. Kdo ji neznáte, zahajte řešení tahem 1.Jd2+. Černý král musí na a2, na a1 nemůže, ani historicky Napoleon do Moskvy nikdy nevstoupil. V 6. tahu místo Jb4 mohl dát bílý mat tahem Da8. Historie však říká, že ruský velící generál Čičagov, který měl střežit přechod přes Berezinu, se dopustil chyby a Napoleon mu utekl. I tuto chybu Petrov symbolicky zobrazuje. Ve 14. tahu zakročí nejvyšší velení – bílý král = car Alexandr I. a dáma = generál Kutuzov. Ale to si už jistě najdete sami…
Úloha k přehrání:
Jak jsme již uvedli v 6. kapitole naší historie, z pozvaných ruských mistrů nestihl začátek turnaje v Londýně 1851 žádný. Do Londýna se nakonec dostal jen jeden z nich – Karel Bedřich, šlechtic Jänisch (1813-1872). Dvorní rada a profesor matematiky a mechaniky v Petrohradě, který vedle svých matematických a fyzikálních prací si získal skvělou pověst i svou šachovou činností – badatelskou i literární. Svým horlivým stykem se západem pomáhal i ruskému šachu otvírat okna do Evropy.
Teorie zahájení, říkal Jänisch, je velice daleko od dokonalosti, kterou bychom si přáli. „Podnikli jsme své dílo s cílem zaplnit vážné mezery a opravit mnohočetné chyby. (…) Naším cílem je, zejména, ukázat skutečný duch a spojení všech zahájení“, napsal.
Jänischovo jméno znají zejména ostří hráči, kteří si oblíbili „jeho“ gambit (1.e4 e5 2.Jf3 Jc6 3.Sb5 f5). Jänisch také zdokonalil analýzy tzv. Petrovovy hry (1.e4 e5 2.Jf3 Jf6), která se dnes nazývá spíš ruská hra. Byl to on, kdo zahájení 1.e4 e5 2.Jf3 Jc6 3.d4 – nazval hrou skotskou, protože ji poprvé použil skotský Edinburgh v korespondenčním zápase s Londýnem v roce 1824. Jänisch sám ovšem považoval za nejlepší odpověď černého na 1.e4 tah 1. …c5, čili sicilskou obranu. V ní je také vynálezcem bizarního sicilského gambitu (1.e4 c5 2.b4). V době největšího „boomu“ otevřených zahájení Jänisch ocenil zahájení pěšcem dámy. V jeho knize Nová analýza šachového zahájení (rukopis zač. 30. let) byl poprvé vůbec podroben analýze dámský gambit. Jänisch se angažoval také jako šachový funkcionář, byl sekretářem Petrohradske šachové společnosti a vedl také vůbec první ruskou šachovou hlídku v listě Petrohradské vědomosti (1856).
Turnaj v Londýně 1851 byl jeden z mála, kterého se chtěl zúčastnit. Jinak turnaje moc nehrál, spíš zápasy s tehdejšími leadery západní Evropy. Aby mohl cestovat a hrát, zanechal svého zaměstnání a plně se věnoval jen šachu…
Naše partie je z jeho zápasu se Stauntonem v Londýně 1851. Ruský mistr prohrál, ale že umí, dokazuje tato v pořadí třetí partie zápasu…
Staunton – Jänisch
Diagram po 37. …Sf4 (Bílý byl zřejmě přesvědčen, že po výměně dam mu nestejní střelci zajistí remízu. Hra černého však byla dál už jen brilantní a je poučné ji sledovat.)
Partie k přehrání:
Třetím a rozhodně nejslavnějším ruským mistrem 19. století byl Michail Ivanovič Čigorin (1850-1908). Jeho hvězda vzešla ve stejný rok a stejný měsíc, co navěky opustila své přátele a svou stařičkou matku legenda světového šachu Adolf Anderssen. V březnu roku 1879 vyhrál Čigorin svůj první národní (všeruský) turnaj v Petrohradě před Alapinem a svým prvním učitelem Šiffersem. Toho v roce 1880 porazil ve dvou zápasech (7:1=3 a 5:1=0) a od té doby platil za nejlepšího hráče Ruska. Zaměstnán byl jako úředník ve státních službách, ale jakmile se dostavily první úspěchy, následoval Jänische – opustil státní službu a plně se věnoval šachu.
Čigorin byl skvělým analyzátorem, řada obran, či variant má dodnes platnost a použitelnost. Připomeňme si třeba obrany španělskou, francouzskou, dámský gambit a jiné např. polobizarní 1.e4 Jc6… Významná byla i jeho činnost publicistická a novinářská. Vydával a řídil časopis Šachmatnyj listok (1876-81), Šachmatnyj věstnik (1885-86) a Šachmaty (1892-93). V roce 1896 navštívil Prahu.
Čigorin je pokládán za posledního romantika po Anderssenovi. Jeho ostrá hra z něj činila obávaného soupeře; i Steinitz ho pokládal za svého nejtěžšího soupeře. V Havaně r. 1889 ho porazil 10:6=1 a o tři roky později ve stejném městě už jen 10:8=5. Jinak Čigorin porazil v zápasech řadu známých mistrů (mj. i našeho Charouska) a triumfoval v řadě turnajů.
Naprosto většina jeho partií je známa Uveďme si zde jednu jeho méně známou partii z roku 1890. Chybu, které se zde dopustil bílý, můžeme vidět mnohdy i dnes, a to i u hráčů, kteří se už za začátečníky nepovažují…
Knorre – Čigorin
Diagram po 7. Sh4 (tento ústup střelcem může bílý provést jen tehdy, má-li černý už zahráno 0-0. Zde tomu tak není, bílý měl vzít na f6)
Partie k přehrání:
Čigorin je pokládán za zakladatele tzv. ruské šachové školy. V jeho díle pak pokračovali a rozvíjeli ho i takoví mistři jako Alechin, Botvinnik, až po Tala.