Tak čau …

Ještě neoschl inkoust nad smutným vyprávěním o Františkovi Korostenském a už tu opět sedím, zadumán a smutný. Odešel vzácný člověk, nebojím se říci světoznámý šachista, bohém. Zemřel Ivan Hausner.

Nechci a nebudu „suplovat“ Ivanův životopis. Jako šéfredaktor Československého šachu bude mít zcela jistě nekrolog od povolanějších osob, než jsem já. Osobně myslím, že by si zasloužil minimálně celé jedno číslo.

Chtěl bych s Vámi podělit o osobní vzpomínky na Ivana, které byly v posledních letech poměrně intenzivní.

Už přesně nevím, kdy mi nabídl tykání. Zřejmě v letech, kdy jsme byli kolegové v prvoligovém týmu QCC České Budějovice. Potkávali jsme se při zápasech, potkávali jsme se jako soupeři, potkávali jsme se na jeho milované chalupě v Soběšicích u Strakonic, kam jsme jezdili v posledních letech se Zdeňkem Vybíralem.

Typický obrázek zápasu. My (Zdeněk Vybíral, já a někteří další), hlavu zabořenou v dlaních, možná se nám z ní i fyzicky kouří, řešíme svůj 10.tah. U Ivana na desce „zuří“ hluboká střední hra, někdy už i koncovka. Ztěžka zahrajeme svůj tah a jdeme se podívat, co se děje v okolí. Přijdeme k Ivanovi. Tak nějak lehce přehlíží šachovnici, ve tváři nenapodobitelný lišácký úsměv. Vstane, pokyne hlavou či jen okem, jdeme na chodbu. „To jsem to zahrál dobře, viď?“ A očekává pochvalu. Nikoli kvůli egu, nikoli kvůli tomu, že je daleko silnější hráč. Miluje šachy, přesněji řečeno miluje šachovou hru a vše kolem. Je ve svém živlu.

Jednou, po nějaké po čertech vydařené partii nám trochu žertem, ale trochu vážně povídá: „Víte kluci, proč XY už hraje tak blbě?“ My, že nevíme. „Mno, protože on ty šachy v podstatě nemá rád. On je dře, celej život je dřel. Ale rád je nemá … Já je mám pořád rád a proto snad hraju ještě dobře, že jo?“ Nám nezbývá, než s úsměvem přitakat.

Vyprávěl mi Zdeněk Vybíral: „Ostravský koník. Já se půl dne připravuju na soupeře. Před partií mě potká Ivan, ptá se s kým hraju. Když odpovím, říká. Jooo, tak to musíš hrát takhle a takhle, moc se s ním nepárej, co kdybychom pak zašli na večeři? Já jako že ano. Partie se zamotá, stojím všelijak, dřu jak kůň a asi po pěti hodinách „vyškrábu“ remízu. Jdu z hracího sálu, hladovej, je hodin, že už mi asi nikde neuvaří, prostě jedna „skvělá“ myšlenka za druhou. Zčistajasna se zpoza rohu vynoří vysmátý Ivan (už nevím s kým). A hned hlaholil, tak jak si hrál a hrál si, co jsem Ti říkal? A hned pokračoval … já jsem vyhrál asi za půl hodiny, tak jsme šli na moje oblíbený syrečky, dal jsem k tomu dva tři kousky, no a jdu spáááát. Tak čau … V tu chvíli jsem se musel rozesmát …“

Tváří v tvář jsme proti sobě stáli pětkrát (myšleno vážné partie). Nikdy jsem ho neporazil. Náš „celoživotní“ zápas měl tuto statistiku +0 =3 -2. Vždy mi s lišáckým pohledem říkal, já se na Tebe připravuju psychologicky. Vždyť Tě znám a vím, co Ti nesedí. V naší poslední partii z roku 2021 mě Ivan přehrál tak nějak bezbolestně, jakoby se v partii nic zásadního nedělo. Přesto jsem po celou partii neměl „do čeho kousnout“ a stál pořád hůř a hůř. Když jsem se vzdal, povídali jsme si na chodbě a on opět se svým nenapodobitelným lišáckým výrazem říká: „Ale to jsem se na Tebe dobře psychologicky připravil, že jo?“ Nešlo se na něj zlobit, kromě toho měl naprostou pravdu.

V posledních letech jsme za ním jezdili se Zdeňkem Vybíralem na tréninky. Žil na chalupě v Soběšicích, evidentně to tam měl rád. Naše „seance“ trvaly vždy 4 hodiny. Přijeli jsme na devátou, odjížděli v půl druhý, mezitím krátký oběd. Vařil výborně, vždy nám dopředu řekl, na co se máme těšit.

Když jsem přemýšlel, jak dnešní vzpomínání nazvat, nezdálo se mi nic dobré a hodné jeho památky. Až jsem doslova zaslechl jeho pověstné …“tak čau“. Uvědomuji si, že takhle se s námi loučil, ať odjížděl z ligového zápasu, či z turnaje, nebo vycházel z hospody anebo se s námi loučil, když jsme v Soběšicích nasedali do auta.

„Tak čau …“.

Nedovedu v psaném projevu dost dobře popsat, jak on tato dvě prostá slovíčka pronášel. Vždy přišly tak nějak rychle, překvapivě, se zvláštní klesající intonací. Ale až nyní si uvědomuji (a je zvláštní, že člověk si řadu věcí uvědomí, až když je pozdě), že v tom jeho „tak čau …“ bylo vše!

Bylo v něm poděkování, že jsme přijeli. Bylo v něm poděkování, že jsme mu umožnili přenést se na plné čtyři hodiny do světa jeho milovaných 64 polí. Byla v tom cítit radost z toho, že nám mohl předat pár svých bohatých zkušeností, že nám mohl předvést své excelentní výkony.

Byla v tom čirá radost. „Ale kluci, co v tom sakra furt hledáte za složitosti? Vždyť šachy jsou tak jednoduché. Podívejte tady, mno, hraje přece figura, co stojí nejhůř a je možné ji zlepšit, no nééé? Tak tady vezmi toho laufra a šoupni ho sem. No a bum, bum, šach a mat a jedem dál podél bílých skal …“

Bylo v tom samozřejmě rozloučení. Ale takové jakoby klukovské. V oblasti šachu byl Ivan pořád kluk, mladík, jeho myšlení bylo veskrze pozitivní, v šachu bych řekl lišácké.

V tom jeho „tak čau …“ však byla i jakási jistota, že se zase uvidíme, že opět přijedeme, opět rozestavíme figurky a … jak by řekl Robert Cvek … „jedééém s medééém“.

Bylo v něm prostě vše …

Poprvé se mi srdce sevřelo ve chvíli, kdy mi zavolala Eliška Richtrová a řekla mi, že Ivan je těžce nemocný. Pracuji ve farmacii, neustále pracujeme s jistými pravděpodobnostmi. Ihned jsem věděl, že Ivan rozehrál (skoro) beznadějnou partii. Přesto jsem si neustále říkal, že naděje umírá poslední.

Věděl jsem, že mu musím zavolat. Ne musím, ale že mu chci zavolat. Ale ne a ne se k tomu odhodlat. V hlavě se mi rojily věty, nic se mi nezdálo vhodné. Konzultoval jsem to několikrát i s Eliškou, říkala, určitě mu zavolej, potěší ho to, odvedeš mu chmurné myšlenky a tak podobně.

Odhodlal jsem se ve středu 8.března, jel jsem zrovna do Českých Budějovic. Na displeji mobilu svítí jméno … Ivan Hausner. Mačkám tlačítko a čekám … V hlavě mám tři, čtyři věty stokrát zopakované v hlavě, stokrát v duchu přeříkané.

„No čau …“ usmívám se, i když hlas je tak nějak změněný, je to nadějné.

„Ahoj Ivane …“ a následují ony věty, které jsou pro mě natolik intimní, že zůstanou mezi námi.

Chvika ticha, vteřina či dvě?

„Je konec …“ říká Ivan takovým změněným hlasem.

„Co konec? Jak konec? …“ Na víc se nezmůžu.

„Mno Milane, je konec, … je konec“

A po vteřině dlouhého ticha Ivan tak jakoby měkce povídá …

„Tak čau …“.

Myslím, že jsem stačil říct, ahoj či čau Ivane, nevím, fakt už nevím …

Srdce se mi sevře podruhé a stoprocentně vím, že toto je poslední „tak čau …“, které od Ivana slyším.

——————————————————————————————————————–

Mezinárodní mistr Ivan Hausner zemřel 19.března 2023.

Milý Ivane, tak čau a pozdravuj v nebeským bááru Františka a vůbec všechny velikány a pořádně jim to natři. Vždyť šachy jsou tak krásné a jednoduché … a pamatuj, že skoro vždy a za všech okolností táhne figurka co stojí nejhůř a kterou je možno vylepšit …

S hlubokou úctou a poděkováním
Milan Borkovec